Pro koho tu jsme?

1) Děti se syndromem ADHD s impulsivitou

Tento syndrom podle Diagnostické statistické příručky Americké psychologické společnosti (DSM – IV) postihuje 3 – 5 % dětí školního věku. V klientele žáků ZŠ se vyskytuje cca v 80%.
Děti, které tento syndrom postihuje, bývají nápadně neklidné, nesoustředěné, s neschopností udržet si pozornost, chovají se jako by neposlouchaly, co jim kdo říká, nerespektují instrukce, určenou práci často nedokončí, mívají problémy s časovou i prostorovou organizací zadaných úkolů. Často ztrácejí své osobní věci a školní pomůcky, rozptylují je i slabé podněty, jsou zapomnětlivé.
Příznaky hyperaktivity se projevují neklidem končetin a trupu, vybíháním z místa, nápadným hlukem, neustálým mluvením a doprovodnými gesty.
Impulzivita se vyznačuje častým skákáním do řeči jiných lidí, netrpělivostí vyčkat, až na ně dojde řada, neschopností kontrolovat a tlumit své projevy, častou výbušností a neadekvátními reakcemi i na malé podněty. Dítě se snaží strhnout na sebe pozornost, jeho práce je hodnocena jako neuspořádaná, nepečlivá, nepromyšlená.
Poruchy pozornosti se vyznačují tím, že dítě není schopno se soustředit, koncentrovat svoji pozornost, nevydrží u jedné činnosti, nejeví o něco trvalý zájem. Zadanou práci nedokončí, má problémy při naslouchání, není schopno plnit více instrukcí, je snadno vyrušitelné a unavitelné.

2) Hypoaktivní děti

V klientele žáků je jejich počet výrazně nižší než dětí hyperaktivních. Objevuje se u nich porucha pozornosti a impulzivity, ale v opačném pólu. Mívají velmi pomalé pracovní tempo, jsou snadno a často unavitelné, upadají do tzv. „denního snění“, mívají obtíže v navazování sociálních kontaktů a s komunikací s vrstevníky i dospělými.

3) Děti dlouhodobě hospitalizované (pro somatickou nebo psychickou poruchu

Tato skupina zahrnuje děti, které tráví delší časové údobí v nemocnicích, dětských léčebnách a ozdravovnách. Často mění kolektiv nebo se v důsledku své nemoci či postižení do kolektivu svých vrstevníků dostávají později nebo se tam vůbec nedostanou. Určité drobné změny osobnosti nastávají při většině dlouhodobých onemocnění. U dětí bývá ochuzena oblast zájmů, motivace, bývají pasivnější. V souvislosti s chronickým onemocněním se mohou vytvořit pocity méněcennosti, převažuje celkový útlum nebo naopak nadměrná kompenzace jako výrazné a neadekvátní sebeprosazování.

4) Děti s rysy autismu

Do této kategorie řadíme děti, u nichž převažují problémy v sociální oblasti, které vyplývají z jejich poruchy. Dítě obtížně vyjadřuje svá přání, pocity, problematicky vytváří nové komunikační vzorce, nesnadno chápe pro ně „nové“ situace. Vyžaduje určité stereotypní vazby, často se uzavírá do svého vlastního světa. Skupina vrstevníků toto dítě nedokáže přijmout, proto intenzivně vnímá jeho odlišnost až bizardnost.
Nejčastější skupinou žáků s autistickými rysy jsou žáci s Aspergerovým syndromem. Vzhledem k charakteru svého postižení však mívají problémy v sociálních vztazích, zejména pak ve vztazích s vrstevníky. Vlivem velmi úzce specializovaných a pro ostatní děti těžko pochopitelných zájmů i jisté sociální neobratnosti se tak děti s AS dostávají do sociální izolace, která může během dospívání vést až k rozvoji deprese. Intelekt dětí s AS se ale obvykle pohybuje v pásmu průměru až nadprůměru a tato porucha by nikdy neměla být diagnostikována člověku s IQ pod 70. Děti s AS mají často na svůj věk velmi neobvyklé a intelektuálně náročné zájmy, vzhledem k nimž se jejich chování může laikovi jevit jako schválnost či následek špatné výchovy.

5) Děti s emočními problémy a obtížemi v chování

Neurotické obtíže mění chování i prožívání dítěte. Dítě je v trvalém napětí, prožívá úzkost a strach. Reaguje podrážděně, přecitlivěle, mívá problémy v sociální adaptaci.
Tato skupina zahrnuje především děti s úzkostnými a neurotickými projevy, které reagují na nové věci přemrštěnými reakcemi, mají zvýšenou emoční dráždivost nebo úzkostnou až nepřiměřenou fixaci na určitou osobu.
Často se jedná o děti spíš samotářské, sociálně hůře adaptované, mívají sníženou sebedůvěru a aspiraci. Ve školním prostředí se chovají nejistě, mívají panický strach ze selhání, neúspěchu, často reagují slovy: „nemohu, neumím, nezvládnu, nechci, mám strach“. Obvykle po prožití prvních úspěchů reagují neadekvátně, bez radosti. Učí se úspěch zažívat.

6) Děti, jejichž problémy vyplývají z nepodnětného rodinného prostředí

Do této kategorie řadíme děti s nedostatečnou výchovou z rodin s nízkou sociokulturní úrovní, tzv. „děti ulice“. Citově chladné rodiny nebo rodiny alkoholiků, psychopatologických rodičů nejsou schopny svým dětem poskytnout citovou oporu a dostatečnou stimulaci. Důsledkem toho vznikají problémy na základě narušeného vztahu k sobě a svému okolí, školu nevyjímaje.
Charakteristickým rysem je nepřijetí, ale i absence znalosti společenských norem, impulzivita, deprese, nízká motivace pro vzdělávání, apod..

7) Děti s SPCH v kombinaci s SPU

Specifické poruchy učení neklasifikujeme jako samostatnou kategorii, ale jejich symptomy prostupují všemi výše zmiňovanými skupinami.
Některé projevy poruch chování (odmítavost, slovní agrese, nechuť ke škole, nízká frustrační úroveň) vznikají jako sekundární projevy SPU, zvláště u dětí, kde byla diagnostikována v pozdějším školním věku či tam, kde náprava SPU chyběla vůbec.
U dětí v této škole se porucha chování v kombinaci s SPU vyskytuje přibližně v 50%.